Předkové plemene pocházejí s největší pravděpodobností z ostrova Newfoundland, který je nyní součástí kanadské provincie Newfoundland and Labrador. V tvrdých klimatických podmínkách byli pomocníky místních rybářů, schopní plavat i v ledové vodě severního Atlantiku. To jim umožňovala hustá, částečně voděodolná srst a plovací blány na tlapách. Tito pracovití černí psi byli nazýváni St. Johns Water dog nebo Lesser Newfoundlander. Na obchodních lodích se zejména přes přístav Poole dostali koncem osmnáctého století do Anglie, kde svými vlastnostmi zaujali některé šlechtice jako psi vhodní k lovu. Průkopníkem jejich chovu ve Velké Británii byli zejméne hrabě z Malmesbury a vévoda z Buccleuch. Plemeno bylo uznáno britským Kennel Clubem v roce 1903. Původně se jednalo pouze o černé psy, žluté a hnědé zbarvení se objevilo později. Na založení Labrador Clubu v roce 1916 se podíleli zejména lord Knutsford (Munden ) a Lady Lorna, Countess Howe (Banchory Labradors). V době svého vzniku bylo plemeno chováno s hlavním důrazem na pracovní vlohy, díky kterým brzy opanovalo britské Field trialy a vytlačilo původně populární Flat coated retrievery.
V počátcích chovu se tato plemena celkem volně křížila a potomstvo bylo zapsáno jako plemeno, kterému se více podobalo. V prvním psaném standardu Labradora z roku 1916 také byla formulace "Compared with the wavy or flatcoated retriever he should be wider in the head, wider through the chest and ribs, wider and stronger over the loins and hindquarters." Jak je vidět na dobových fotografiích, labrador byl v té době stavbou těla mnohem blíže flatovi, než je tomu u dnešních výstavních psů. Pravděpodobně i díky tomu, že toto porovnámí ze standardu později vypadlo, začala honba za stále větší robustností. Pracovní linie se vydaly trochu opačným směrem, kdy lehčí stavba těla představovala výhodu na soutěžích. Lehčí zvíře je rychlejší a pohyblivější. Ale to bychom předbíhali.

V předválečné době bylo pracovní využití stále prioritou, ideálem té doby byl Dual purpose. Tedy zvíře, které jeden den uspěje ve výstavním kruhu a druhý na field trialu. V té době také ještě bylo možné spatřit psy, kteří získali titul výstavního i pracovního šampiona, tedy Dual CH.

Bramshaw Bob, *1929, DualCH, dvakrát získal titul BIS na prestižní výstavě Crufts.

Banchory Painter, *1930, DualCH

Knaith Banjo, *1946, DualCH
Historické snímky jsou vždy zajímavé a poučné, jaké byly kořeny plemene, jakého labradora znali a oceňovali jeho první chovatelé. Jak by asi tehdejší šampioni dopadali na dnešních výstavách? Rozsáhlou sbírku historických fotografií si lze prohlédnout na stránkách Northumberland and Durham Labrador Retriever Club.
V poválečných letech stoupá obliba psích výstav a chov psů přestává být výsadou šlechty. Přibývá psů, kteří jsou spíše společníky než nezbytnými pomocníky lovců. Lidská záliba v soutěžích všeho druhu a touha po úspěchu vedla k postupnému rozštěpení na pracovní a výstavní linie. Zatímco u pracovních linií pokračoval selekční tlak na fyzický výkon, poslušnost, ovladatelnost a další vlastnosti zlepšující pracovní výkon, u výstavních byla hlavní pozornost věnována vzhledu.
Na psích výstavách se hodnotí, jak věrně zvíře odpovídá psanému standardu, pohyb v klusu, celkový dojem. Důsledkem takových soutěží je ale postupný posun ve vzhledu i povaze. Standard je totiž formulován relativně volně, používají se výrazy jako široký, hluboký, klenutý, dobře zaúhlený,....Vítěz musí být ještě typičtější než ostatní. Mít širší a výraznější hlavu, hlubší hrudník, hustší srst atd. Tím se pomalu mění i výklad standardu, tedy to, co je považováno za typické. Tento jev lze pozorovat u mnoha plemen, někdy až k absurdnu, bohužel. U labradorů je rozdíl mezi výstavní a pracovní linií velmi markantní. V extrému stojí velmi štíhlý pes s krátkou srstí téměř bez podsady, dlouhými končetinami, rychlý jako blesk. Na druhé straně zavalitý medvídek s nádhernýma laskavýma očima, sladkým výrazem a huňatým kožíškem. Oba jsou čistokrevní labradoři, oba mají své příznivce, ale žádný z nich nemůže vítězit na poli toho druhého. Odlišnosti jsou i v povaze.
Samozřejmě existují i chovatelé, kteří se drží ideálu Dual purpose, na obou stranách. Mnoho výstavních labradorů odvádí skvělou práci na honech, mezi trialovými lze potkat krásná, atletická zvířata s korektní stavbou těla. Kdo rozsoudí, která strana má pravdu? A proč vlastně? Každý má právo na svůj vkus, své preference, každému vyhovuje jiný vzhled a jiná povaha. A možná právě pohled do historie by mohl vést k větší vzájemné toleranci. Odkud plemeno vyšlo, jak se měnilo a proč.
