Dnešní doba klade na psy poměrně velké nároky, v podstatě se očekává, že pes se bude chovat lépe než většina dětí. Nesmí se chovat agresivně, obtěžovat, nadměrně štěkat, ničit věci, honit cyklisty, štvát zvěř, tahat na vodítku, krást jídlo, žebrat u stolu.... Kromě toho se očekává, že si nechá bez protestu líbit v podstatě jakékoliv zacházení. Pro psa není úplně snadné pochopit všechna pravidla lidské společnosti a stát se milým bezproblémovým společníkem. Psi přirozeně dělají spoustu věcí, které jsou z pohledu člověka považovány za nežádoucí. Záleží na majiteli, zda dokáže psovi srozumitelně vysvětlit, jaké chování od něj očekává a správně ho vést, porozumět psímu chování a uvažování a jednat s ním tak, aby vzájemný vztah byl vztahem důvěry, přátelství a respektu. Člověk by neměl zapomínat, že pes je stále zvíře, se svými instinkty a vrozenými vzorci chování a že nerozumí lidské řeči. Labradorský retriever patří mezi pracovní plemena a měl by mít v povaze vrozenou snahu zavděčit se, spolupracovat s člověkem. Aby to mohl udělat, musí nejprve pochopit, co od něj člověk vlastně chce.
Pes provází člověka již nejméně 15 000 let a za tu dobu se stal zvířetem, které dokáže porozumět člověku tak jako žádné jiné, navázat s ním pevný vztah a také mu mnohé odpustit. Přesto jde o jiný živočišný druh, takže ve vzájemné komunikaci nutně dochází k nedorozuměním. My lidé se považujeme za inteligentnější tvory než jsou zvířata a proto bychom to měli být my, kdo by se měl snažit, aby těch nedorozumění bylo co nejméně. Přesto i v dnešní době přetrvávají mnohé zastaralé mýty o výchově psů a stále jsou používány výcvikové metody a pomůcky, jež patří spíše do středověku - škrtící a ostnaté obojky, bití, elektické šoky. Pokud pes dělá něco špatně, patrně je chyba na straně majitele a není to pes, kdo je tady "blbej a úplně nemožnej". 
Velmi dopuručuji přečíst si knížku Cesta do psí mysli od Johna Bradshawa, nakladatelství PLOT.
Výchova a výcvik
Výchova učí psa, jak se chovat v lidské společnosti, co se smí a nesmí, jaká platí v domácnosti pravidla. Dobře vychovaný pes je příjemným spolubydlícím, se kterým je radost jít na procházku. Platí to i obráceně, protože to znamená, že pes pochopil pravidla a svým lidem rozumí. Fungující komunikace umožňuje vzájemné pochopení a jen málo konfliktních situací. Při výcviku se pes spíše učí konkrétním dovednostem, kdy plní povely člověka. Obojí se do určité míry překrývá, alespoň základní výcvik mnoho situací usnadňuje. Pes se spolehlivou poslušností může mít mnohem větší míru svobody, protože majitel má jak v případě potřeby zasáhnout. Správně vedený výcvik je navíc pro psa zábavou a náplní, mentální stimulací. Dává mu možnost stát se parťákem, zasloužit si odměnu.
Základní pravidlo světově uznávané trenérky Susan Garrett je "Pes vždy udělá to, co jsme ho naučili, v prostředí, ve kterém jsme ho to naučili". Nejsem žádný profesionální trenér, mohu se pouze podělit o pár postřehů k zamyšlení. Mnohá pravidla fungují univerzálně, operantní podmiňování je ověřená metoda, ale platí i "když dva dělají totéž, není to totéž". Zdaleka ne každý chce být profesionálním trenérem s maximální efektivitou tréninku a spolehlivostí naučeného. Každý má na soužití se svým psem jiné představy a nároky. Podstatné je, aby byl spokojený člověk i pes.
Vždy je skvělé najít si dobrého trenéra, který dokáže poradit a vést v konkrétní situaci s konkrétním psem. Univerzální internetové rady obvykle nefungují. Třeba i proto, že je člověk správně nepochopí, chybí zpětná vazba. Trenéra, který sám má pohodové, dobře vychované psy, pracující ochotně a s radostí. Opatrnost je na místě, úroveň osob nabízejících výcvik psů je velmi různorodá a jejich metody též. Cvičit se psem musí majitel, cílem výcviku je, aby se člověk dokázal se svým psem domluvit. Aby mu uměl srozumitelně vysvětlit, jaké chování od něj chce, jaké nechce a jaké v žádném případě netoleruje.
Platí pravidlo "keep it simple". Učit po malých krocích, trpělivě, odměňovat správné chování. Začínat ve známém prostředí bez rušivých vlivů. Ten samý cvik, který je doma stoprocentní, nemusí fungovat na zahradě a už vůbec ne někde venku, kde jsou další psi. To je ta část pravidla Susan Garrett "v prostředí, ve kterém jsme ho to naučili". Psi slyší mnohem lépe než člověk a vnímají pro nás nepředstavitelné množství pachů. Přesto obojí je pro psa rušivým vlivem a třeba důvodem, proč se najednou chová jinak. Psi také nerozumějí lidské řeči, pouze se naučí reagovat na různé signály - gesta, slova, zvuky. Tudíž je důležité tyto signály neměnit. Jeden signál musí znamenat vždy totéž, jinak je komunikace pro psa matoucí.
Osobně se mi osvědčilo nespěchat, dát psovi čas, nechtít hned všechno naráz. I úplně malé štěně je schopné naučit se spoustu cviků, ale nedokáže se dlouho soustředit. Mladého psa také mnohem snáze něco rozptýlí, nemá ještě takovou sebekontrolu, tudíž patrně není reálné očekávat perfektní poslušnost za všech okolností. Je rozumné s tím počítat a přemýšlet o krok napřed. Nemá smysl snažit se odvolat štěně ze hry s jiným psem a už vůbec ne ho trestat za neuposlechnutí. Trest by měl snížit pravděpodobnost, že se nechtěné chování bude příště opakovat, jinak nemá smysl a jenom kazí vztah. Potíž je v tom, že pes velmi často vůbec nechápe spojitost mezi trestem a svým chováním, takže kýžený efekt se nedostaví. O dost účinnější je nacvičovat správné chování s postupným zvyšováním rušivých vlivů. Nemusí být všechno hned dokonalé, stačí, když je to lepší než posledně.
Velmi užitečné pravidlo zní "Nezpůsobit si problém, který budu muset později odstraňovat". Raději zpomalit, vrátit se o krok zpátky, jenom si neupevnit problém. Pokud něco nefunguje, je třeba změnit přístup. Čím vícekrát se chyba zopakuje, tím těžší je se jí zbavit. Potíž je trochu v tom, že pes se učí pořád, i když si ho zrovna nevšímáme. Co je roztomilé u štěněte začne u dospělého psa vadit.
Pes se nejlépe učí úspěchem. Skvělé je, když se podaří nastavit situaci tak, že pes skoro nemůže udělat chybu. Správné chování potom stačí pochválit a odměnit. Jo! Tohle po tobě chci! To udělej příště znovu! Pro psa nejjasnější sdělení a motivace dál se snažit. Psi jsou velmi tvární a obecně chtějí být se svými lidmi zadobře. Pro Labradory to platí dvojnásob, zejména pro ty pracovní, jejich vrozenou vlastností je "will to please".
Zapomeňte na teorii alfa samce a vůdce smečky, byla dávno vyvrácena, takhle to nefunguje. Pes potřebuje jasná pravidla, která platí pořád stejně. Potřebuje být součástí smečky a chápat svou roli. V dobře nastaveném vztahu pes nechává rozhodovat člověka, protože díky tomu má pocit jistoty. Smí dělat vše, co mu člověk dovolil. Výchova psa není o násilí, ale o respektu a důvěře. Žádné jiné zvíře netoleruje člověku tolik chyb a nedorozumění, ale nepřijde mi fér na to hřešit.
Pro štěně je většina věcí na světě dělí na jídlo a kousací hračky. Potřebuje všechno prozkoumat, za každým se rozběhnout, do všeho kousnout. Zkrátka "zlobí". Pokud je všechno, co dělá, vlastně špatně a dokonce hrozí trest, časem přijde na to, že nejbezpečnější je nedělat nic. Pro někoho je takový pes konečně dobře vychovaný. U člověka by se takovému stavu říkalo deprese. Je to vždy o rovnováze. Štěně patrně něco zničí, takže je dobré preventivně cenné věci schovat. Po přezubení se to hodně zlepší samo od sebe. Když není pod dohledem, je možné dát ho do ohrádky nebo bezpečné místnosti, aby si neublížilo. Zkrátka využívat management prostředí. A trpělivě nastavovat hranice. Vážně, s klidem, bez křiku, ale důsledně. Tak jak je chceme mít. Někomu vadí pes v posteli, jinému ne.
Socializace
Vychovat dobrého psa dá spoustu práce, ale zároveň je to úžasná zkušenost a dobrodružství. Začít je třeba hned od malého štěněte. Říká se tomu socializace a její kvalita nebo naopak zanedbání ovlivní psa na celý život. Již dvoutýdenní štěně začíná vnímat lidskou přítomnost a péči, proto je velmi důležité správné zacházení se štěňátky ještě v době u chovatele. Proto rozhodně není jedno, z jakého prostředí štěně pochází, zda vyrůstá v domácnosti v trvalém kontaktu s lidmi a je tzv. "vymazlené" či někde v kleci u nějakého množitele. Štěně, kterému se v této ranné fázi nedostane potřebné láskyplné pozornosti, již nikdy nedokáže plně důvěřovat lidem a navázat s nimi plnohodnotný vztah. Okno příležitosti se zavírá, šance je nevratně pryč. Vyplatí se věnovat tomuto aspoktu pozornost již při výběru budoucího psího parťáka a dobře vybírat, od koho si štěně vzít. Dobře socializovaná štěňata se na každého návštěvníka s nadšením vrhnou a kontakt s lidmi si užívají. Pokud se nedůvěřivě drží stranou, není něco v pořádku.
Obvyklá doba odběru je mezi sedmým a devátým týdnem. V této době je již štěně fyzicky i psychicky připravené opustit vrh a začít si zvykat na novou rodinu. Chovatelský řád přímo zakazuje prodávat štěňata mladší 49 dnů. Samostatně přijímat potravu dokáží i mnohem mladší štěňátka, ale to není ten hlavní důvod. Jde o interakci se sourozenci a matkou, která si se šťěňaty hraje a zároveň je vychovává, jde příkladem. V její přítomnosti se štěňata setkají s dalšími lidmi, zvuky, zkusí jízdu autem,....
První týdny po odběru je třeba dát štěněti pocit bezpečí a věnovat se SOCIALIZACI. To je proces, o kterém si sice hodně mluví, ale ne každý přesně ví, co vlastně obnáší. V období do 12 týdnů věku štěňata procházejí tak zvanou fází vtiskávání, kdy se seznamují se světem, aniž by měla tendenci na vše neznámé reagovat strachem. Tyto ranné zkušenosti jsou velmi důležité, neboť mohou natrvalo ovlivnit povahu a chování psa na celý život. Právě tento proces získávání zkušeností se nazývá socializace a je naprosto zásadní ji nepodcenit! Čím více zkušeností štěně v této době nasbírá, tím lépe. ALE POZOR! Musí to být zkušenost POZITIVNÍ, tedy pro štěně příjemná nebo alespoň neutrální. Proto je třeba dávat pozor, aby se štěně nevyděsilo nebo si neublížilo a nevytvořilo si naopak asociaci negativní.
Štěně by se mělo seznámit s různými lidmi, muži i ženami, dětmi i dospělými, aby v budoucnu žádnou z těchto kategorií nepovažovalo za neznámou a tudíž potenciálně ohrožující. Připomínám, toto seznámení musí být pro štěně příjemné, takže pokud budeme chtít štěně socializovat tak, že ho necháme "na pospas" skupině malých dětí, s velkou pravděpodobností docílíme pravý opak. Přátelský nebo alespoň neutrální vztah k dětem je pro bezproblémové fungování psa v lidské společnosti dost zásadní, proto je třeba být při jejich seznamování dvojnásob opatrný.
Neméně důležitá je pro štěně možnost setkávat se s různými PŘÁTELSKÝMI psy, aby mělo možnost naučit se správně komunikovat s příslušníky vlastního druhu. Pes, který se neumí "domluvit" s ostatními psy pomocí řeči těla a sám nerozumí těmto signálům může být v budoucnu v tomto směru problémový a svou nejistotu začít řešit agresivitou. Takový pes je pak pro jistotu držen na vodítku stranou od ostatních psů a problém se pak dále prohlubuje. Možnost pohrát si volně s ostatními psy je přitom jednou z největších radostí v psím životě. Dobře vedená školička pro štěňátka je nejlepší řešení. V takévé školičce se necvičí, zde se štěně učí vycházet s ostatními štěňaty v bezpečném prostředí a vzájemné interakce je možno v případě potřeby korigovat. Skvělé je i setkávání s dobře socializovanými dospělými psy, kteří mají se štěňetem trpělivost a neublíží mu, ale zároveň jsou schopni ho napomenout, ukázat své hranice.
Kromě lidí a psů je dobré seznámit štěně s jinými zvířaty, vzít je do přírody i do města, k vodě, do lesa, svézt se všemi možnými dopravními prostředky, zkrátka ukazovat mu svět. Podstatné je štěně do ničeho NENUTIT, nechat ho vše prozkoumat vlastním tempem, klidně nejprve z větší vzdálenosti, odměňovat pamlsky, hrát si. Některé štěně je odvážné, jiné opatrné. Harmonické dětství bez stresu a strachu je důležité i pro štěňata, nejen pro děti. Majitel je pro štěně průvodce a záruka bezpečí, což je dobrý základ pro budoucí přátelství a důvěru.
Správně socializovaný pes má velkou šanci stát se psem bezproblémovým, což není vůbec málo. Pes který má rád lidi a nebojí se jich nebude vrčet na děti v parku, nebude stresován setkáním s neznámými lidmi, natož aby někoho pokousal. Právě strach je totiž hlavní příčinou agresivních projevů - pes ze strachu zavrčí, člověk kterého se obává couvne a je na problém zaděláno. Příště to vyřeší stejně, když to tak pěkně zafungovalo - vrrr, běžte ode mě!
Přivolání
Spolehlivé přivolání je ZÁKLAD, bez kterého se neobejdete, nechcete-li patřit mezi ty majitele, jejichž psi stráví život trvale vláčeni za krk na vodítku. Pes se spolehlivým přivoláním může žít mnohem svobodnějším životem, protože v případě potřeby poslechne. Přivolání hodně vypovídá o vztahu - pes se totiž rozhoduje, zda se k majiteli přiblížit nebo ne. Stále mne překvapuje, kolik lidí je přesvědčených, že pes přeci musí přijít, protože oni mu to nařizují, pokud možno hlasitě a výhružně. Napadlo by někoho chtít k sobě přilákat kočku tak, že na ní začne řvát? Nebo na malé dítě? Tak kde se bere přesvědčení, že na psy přesně tohle platí? Pes je zvíře, na jednu stranu velmi chytré, v jiných ohledech překvapivě "hloupé". V každém případě uvažuje velmi jednoduše a rozhoduje se především na základě předchozích zkušeností, nebo spíše asociací. Obvyklá situace: majitel křičí už po dvacáté sedmé Azore, ke mně! Vypadá dost naštvaně a výhružně, takže pes velmi váhá, zda je rozumné se k takovému tvorovi přibližovat. Zkusí ho uklidnit řečí těla stejně jako psa - bude se pohybovat pomalu, obloukem, čichat k zemi, olizovat se. To majitele vytočí - pes jde schválně pomalu, aby mne naštval! Proto když se pes ocitne na dosah, dostane na zadek, aby věděl, že příště má přijít hned a neloudat se. Připnout na vodítku, párkrát škubnout a domů. Jenže pes nedělá nic naschvál, dokonce ani přesně neví co majitel chce, protože mu to nikdy správně po psím nevysvětlil. Pes získá tuto zkušenost - můj pán je tvor, co občas vydává hlasité zvuky. V takové situaci je nebezpečné se k němu přiblížit, protože minule na mne bezdůvodně zaútočil a nepomohly žádné mé přátelské signály. Místo další hry mne za krk táhl domů. Přes tuto naší zabedněnost s námi mají psi svatou trpělivost, někdy dokonce časem pochopí, co že to ten dvounohý blázen vlastně chce. Páni tvorstva by se ovšem mohli chovat o něco inteligentněji
Přivolání je cvik, musí se naučit, spojit s povolem a upevnit ve všech možných rušivých situacích. U malého štěněte stačí počkat na náhodný oční kontakt, zavolat, zatleskat, pochválit, odměnit, pohrát si a zase ho nechat běžet. A za chvíli znovu. Přivolávat lze povelem nebo píšťalkou, ale zvuk musí být vždycky stejný. "Ke mě" a "Pocemkemě" není ten samý zvuk. Pokud přivolání není dobře upevněné, nemá smysl ho zkoušet v situaci, kdy pes téměř jistě neposlechne a mnohokrát ho opakovat. Tím se jen všechna práce zase ničí. Zpočátku se musí cvičit úplně bez rušivek, v prostředí, kde není nic zajímavějšího než člověk. Potom přivolání znamená informaci "Hurá, bude legrace, honem tam! " (Ta legrace ale musí být! Nejlépe různorodá a překvapivá, někdy pamlsek, jindy hračka, míček prohozený mezi nohama, přetahovátko,....). Po mnoha opakováních je reakce automatická. Do té doby je možné jištění několikametrovou couračkou.
Reakce na jméno
Jméno je v podstatě signál pro psa, že má začít dávat pozor, protože se děje něco, co se ho týká. Je dobré neopakovat ho jen tak, jinak ztrácí význam. A není ani na škodu dát si s ním trochu práci a dát mu pozitivní význam. Stačí párkrát zopakovat řetězec Jméno - pohled - pamlsek. A druhý den zase. Jméno by se nemělo používat k trestání, tedy výhružným tónem. Mělo by jít o neutrální nebo pozitivní signál. Dodržet toto pravidlo je někdy vážně těžké, ale není na škodu si to alespoň uvědomit a snažit se dávat si na to pozor. Na soutěžích je trestání jménem silně penalizováno....Pravidla jsou pravidla, ale život je život. Nobody is perfect!