Výchova štěněte
Dnešní doba klade na psy poměrně velké nároky, v podstatě se očekává, že pes se bude chovat lépe než většina dětí. Nesmí se chovat agresivně, obtěžovat, nadměrně štěkat, ničit věci, honit cyklisty, štvát zvěř, tahat na vodítku, krást jídlo, žebrat u stolu.... Kromě toho se očekává, že si nechá bez protestu líbit v podstatě jakékoliv zacházení. Pro psa není úplně snadné pochopit všechna pravidla lidské společnosti a stát se milým bezproblémovým společníkem. Záleží na majiteli, zda mu v tom dokáže pomoci a správně ho vést, porozumět psímu chování a uvažování a jednat s ním tak, aby vzájemný vztah byl vztahem důvěry a přátelství. Právě to je cílem výchovy, na kterou může eventuelně navázat další specializovaný výcvik.
Pes provází člověka již nejméně 15 000 let a za tu dobu se stal zvířetem, které dokáže porozumět člověku tak jako žádné jiné, navázat s ním pevný vztah a také mu mnohé odpustit. Přesto jde o jiný živočišný druh, takže ve vzájemné komunikaci nutně dochází k nedorozuměním. My lidé se považujeme za inteligentnější tvory než jsou zvířata a proto bychom to měli být my, kdo by se měl snažit, aby těch nedorozumění bylo co nejméně. Přesto i v dnešní době přetrvávají mnohé zastaralé mýty o výchově psů a stále jsou používány výcvikové metody a pomůcky, jež patří spíše do středověku - škrtící a ostnaté obojky, bití, elektické šoky. Násilím lze vychovat poslušného otroka, hůře už spolehlivého kamaráda. Pokud pes dělá něco špatně, patrně je chyba na straně majitele a není to pes, kdo je tady "blbej a úplně nemožnej". 
Velmi dopuručuji přečíst si knížku Cesta do psí mysli od Johna Bradshawa, nakladatelství PLOT. Určitě nebudete litovat.
Socializace
Vychovat dobrého psa dá spoustu práce, ale zároveň je to úžasná zkušenost a dobrodružství. Začít je třeba hned od malého štěněte. Říká se tomu socializace a její kvalita nebo naopak zanedbání ovlivní psa na celý život. Již dvoutýdenní štěně začíná vnímat lidskou přítomnost a péči, proto je velmi důležité správné zacházení se štěňátky ještě v době u chovatele. Proto rozhodně není jedno, z jakého prostředí štěně pochází, zda vyrůstá v domácnosti v trvalém kontaktu s lidmi a je tzv. "vymazlené" či někde v kleci u nějakého množitele. Štěně, kterému se v této ranné fázi nedostane potřebné láskyplné pozornosti, již nikdy nedokáže plně důvěřovat lidem a navázat s nimi plnohodnotný vztah. Okno příležitosti se zavírá, šance je nevratně pryč. Vyplatí se věnovat tomuto aspoktu pozornost již při výběru budoucího psího parťáka a dobře vybírat, od koho si štěně vzít. Dobře socializovaná štěňata se na každého návštěvníka s nadšením vrhnou a kontakt s lidmi si užívají. Pokud se nedůvěřivě drží stranou, není něco v pořádku.
Obvyklá doba odběru je mezi sedmým a devátým týdnem. V této době je již štěně fyzicky i psychicky připravené opustit vrh a začít si zvykat na novou rodinu. Chovatelský řád přímo zakazuje prodávat štěňata mladší 49 dnů a to z dobrého důvodu!
První týdny po odběru je třeba dát štěněti pocit bezpečí a věnovat se SOCIALIZACI. To je proces, o kterém si sice hodně mluví, ale ne každý přesně ví, co vlastně obnáší - ne, se socialismem to opravdu nemá nic společného. V období do 12 týdnů věku štěňata procházejí tak zvanou fází vtiskávání, kdy se seznamují se světem, aniž by měla tendenci na vše neznámé reagovat strachem. Tyto ranné zkušenosti jsou velmi důležité, neboť mohou natrvalo ovlivnit povahu a chování psa na celý život. Právě tento proces získávání zkušeností se nazývá socializace a je naprosto zásadní ji nepodcenit! Čím více zkušeností štěně v této době nasbírá, tím lépe. ALE POZOR! Musí to být zkušenost POZITIVNÍ, tedy pro štěně příjemná nebo alespoň neutrální. Proto je třeba dávat pozor, aby se štěně nevyděsilo nebo si neublížilo a nevytvořilo si naopak asociaci negativní.
Štěně by se mělo seznámit s různými lidmi, muži i ženami, dětmi i dospělými, aby v budoucnu žádnou z těchto kategorií nepovažovalo za neznámou a tudíž potenciálně ohrožující. Připomínám, toto seznámení musí být pro štěně příjemné, takže pokud budeme chtít štěně socializovat tak, že ho necháme "na pospas" skupině malých dětí, s velkou pravděpodobností docílíme pravý opak. Přátelský nebo alespoň neutrální vztah k dětem je pro bezproblémové fungování psa v lidské společnosti dost zásadní, proto je třeba být při jejich seznamování dvojnásob opatrný.
Neméně důležitá je pro štěně možnost setkávat se s různými PŘÁTELSKÝMI psy, aby mělo možnost naučit se správně komunikovat s příslušníky vlastního druhu. Pes, který se neumí "domluvit" s ostatními psy pomocí řeči těla a sám nerozumí těmto signálům může být v budoucnu v tomto směru problémový a svou nejistotu začít řešit agresivitou. Takový pes je pak pro jistotu držen na vodítku stranou od ostatních psů a problém se pak dále prohlubuje. Možnost pohrát si volně s ostatními psy je přitom jednou z největších radostí v psím životě.
Kromě lidí a psů je dobré seznámit štěně s jinými zvířaty, vzít je do přírody i do města, k vodě, do lesa, svézt se všemi možnými dopravními prostředky, zkrátka ukazovat mu svět. Podstatné je štěně do ničeho NENUTIT, nechat ho vše prozkoumat vlastním tempem, odměňovat pamlsky, hrát si. Harmonické dětství bez stresu a strachu je důležité i pro štěňata, nejen pro děti. Majitel je pro štěně průvodce a záruka bezpečí, což je dobrý základ pro budoucí přátelství a důvěru.
Správně socializovaný pes má velkou šanci stát se psem bezproblémovým, což není vůbec málo. Pes který má rád lidi a nebojí se jich nebude vrčet na děti v parku, nebude stresován setkáním s neznámými lidmi, natož aby někoho pokousal. Právě strach je totiž hlavní příčinou agresivních projevů - pes ze strachu zavrčí, člověk kterého se obává couvne a je na problém zaděláno. Příště to vyřeší stejně, když to tak pěkně zafungovalo - vrrr, běžte ode mě!
Přivolání
Spolehlivé přivolání je ZÁKLAD, bez kterého se neobejdete, nechcete-li patřit mezi ty majitele, jejichž psi stráví život trvale vláčeni za krk na vodítku. Přivolání hodně vypovídá o vztahu - pes se totiž rozhoduje, zda se k majiteli přiblížit nebo ne. Stále mne překvapuje, kolik lidí je přesvědčených, že pes přeci musí přijít, protože oni mu to nařizují, pokud možno hlasitě a výhružně. Napadlo by někoho chtít k sobě přilákat kočku tak, že na ní začne řvát? Nebo na malé dítě? Tak kde se bere přesvědčení, že na psy přesně tohle platí? Pes je zvíře, na jednu stranu velmi chytré, v jiných ohledech překvapivě "hloupé". V každém případě uvažuje velmi jednoduše a rozhoduje se především na základě předchozích zkušeností, nebo spíše asociací. Obvyklá situace: majitel křičí už po dvacáté sedmé Azore, ke mně! Vypadá dost naštvaně a výhružně, takže pes velmi váhá, zda je rozumné se k takovému tvorovi přibližovat. Zkusí ho uklidnit řečí těla stejně jako psa - bude se pohybovat pomalu, obloukat, čichat k zemi, olizovat se. To majitele vytočí - pes jde schválně pomalu, aby mne naštval! Proto když se pes ocitne na dosah, dostane na zadek, aby věděl, že příště má přijít hned a neloudat se. Připnout na vodítku, párkrát škubnout a domů. Jenže pes nedělá nic naschvál, dokonce ani přesně neví co majitel chce, protože mu to nikdy správně po psím nevysvětlil. Pes získá tutu zkušenost - můj pán je tvor, co občas vydává hlasité zvuky. V takové situaci je nebezpečné se k němu přiblížit, protože minule na mne bezdůvodně zaútočil a nepomohly žádné mé přátelské signály. Místo další hry mne za krk táhl domů. Přes tuto naší zabedněnost s námi mají psi svatou trpělivost, někdy dokonce časem pochopí, co že to ten dvounohý blázen vlastně chce. Páni tvorstva by se ovšem mohli chovat o něco inteligentněji