Zdraví
Psi, stejně jako lidé, nejsou ušetřeni všemožných zdravotních problémů. Těm infekčním lze čelit kvalitní péčí a očkováním, těm dědičným chovatelskými opatřeními. Pro každé plemeno je charakteristický výskyt určitých dědičných defektů, což je dáno relativně malým počtem zvířat, ze kterých plemeno vzniklo a jejich dalším chovem se silnou selekcí a uzavřenou plemennou knihou. Mohou být podmíněny polygenně, to znamená, že jejich výskyt je ovlivňován spolupůsobením několika genů, nebo se jedná o defekt jediného genu. Pokud je vada děděna dominantně, každý jedinec nesoucí defektní gen bude touto vadou trpět. U recesivně podmíněných vad je zapotřebí dvou defektních genů (jeden od otce a jeden od matky), aby se onemocnění projevilo. Jedinec nesoucí pouze jeden defektní gen sám neonemocní, ale bude vadu skrytě předávat dál svému potomstvu. Výskyt přenašečů v populaci logicky potom mnohonásobně převyšuje počet postižených a může být překvapivě vysoký. Na chovu na přenašečích není nic špatného, je-li k dispozici genetický test. Spojením přenašeče s čistým jedincem nikdy nevznikne postižené štěně (polovina štěňat budou opět přenašeči) a tak lze díky genetickým testům využít v chovu jinak špičková zvířata, která některý z defektů nesou. Výskyt defektu v populaci se i tak bude každou generaci snižovat, aniž by docházelo k přílišnému ochuzení genpoolu. Je třeba si uvědomit, že přenašeč je stále zdravé zvíře a to co čistokrevnému chovu nejvíce ubližuje je ochuzování genofondu. S tímto problémem se v současnosti potýkají všechna čistokrevná plemena, Labradory nevyjímaje, ač jde o velmi početné plemeno.
Psi, stejně jako lidé, nejsou ušetřeni všemožných zdravotních problémů. Těm infekčním lze čelit kvalitní péčí a očkováním, těm dědičným chovatelskými opatřeními. Pro každé plemeno je charakteristický výskyt určitých dědičných defektů, což je dáno relativně malým počtem zvířat, ze kterých plemeno vzniklo a jejich dalším chovem se silnou selekcí a uzavřenou plemennou knihou. Mohou být podmíněny polygenně, to znamená, že jejich výskyt je ovlivňován spolupůsobením několika genů, nebo se jedná o defekt jediného genu. Pokud je vada děděna dominantně, každý jedinec nesoucí defektní gen bude touto vadou trpět. U recesivně podmíněných vad je zapotřebí dvou defektních genů (jeden od otce a jeden od matky), aby se onemocnění projevilo. Jedinec nesoucí pouze jeden defektní gen sám neonemocní, ale bude vadu skrytě předávat dál svému potomstvu. Výskyt přenašečů v populaci logicky potom mnohonásobně převyšuje počet postižených a může být překvapivě vysoký. Na chovu na přenašečích není nic špatného, je-li k dispozici genetický test. Spojením přenašeče s čistým jedincem nikdy nevznikne postižené štěně (polovina štěňat budou opět přenašeči) a tak lze díky genetickým testům využít v chovu jinak špičková zvířata, která některý z defektů nesou. Výskyt defektu v populaci se i tak bude každou generaci snižovat, aniž by docházelo k přílišnému ochuzení genpoolu. Je třeba si uvědomit, že přenašeč je stále zdravé zvíře a to co čistokrevnému chovu nejvíce ubližuje je ochuzování genofondu. S tímto problémem se v současnosti potýkají všechna čistokrevná plemena, Labradory nevyjímaje, ač jde o velmi početné plemeno.
Na celkové zdraví a vitalitu má negativní vliv příbuzenská plemenitba, kterou někteří chovatelé používají k upevnění určitých exteriérových znaků nebo specifických pracovních vloh, bohužel za cenu velkého genetického ochuzení se všemi jeho důsledky. Velmi doporučuji pročíst si překlady článků na toto téma v Sekci Články.
Přes všechnu snahu poctivých chovatelů neexistuje stoprocentní záruka zdraví ani u zvířat s průkazem původu, natož bez něho. Pes je živý tvor, výsledek náhodného koktejlu genů obou rodičů. Některé kombinace se proti očekávání mohou ukázat jako nešťastné, proto je chov celoživotním sbíráním zkušeností a také velkou lekcí pokory. Vliv má zdravotní stav matky, její výživa před krytím i během březosti, kvalitu odchovu i správná péče majitele.
Nejčastější problémy u plemene Labrador retriever jsou především tyto:
Dysplázie kyčelního kloubu - DKK
dědičnost: polygenní
Nejčastější problémy u plemene Labrador retriever jsou především tyto:
Dysplázie kyčelního kloubu - DKK
dědičnost: polygenní
heritabilita: cca 30%
genetický test: zatím neexistuje
výskyt: cca 15% populace
celý článek naleznete zde: DKK.doc (38 KB)
Dysplázie loketního kloubu - DLK
dědičnost: polygenní
genetický test : zatím neexistuje
výskyt: cca 15% populace
celý článek naleznete zde: DLK.doc (38 KB)
Exercise induced collapse - EIC
dědičnost : autozomálně recesivní
genetický test : ano, pro Evropu německý Laboklin (D) - ODKAZ ZDE
výskyt: 3-5% postižených, 30 - 40% přenašečů
genetický test: zatím neexistuje
výskyt: cca 15% populace
celý článek naleznete zde: DKK.doc (38 KB)
Dysplázie loketního kloubu - DLK
dědičnost: polygenní
genetický test : zatím neexistuje
výskyt: cca 15% populace
celý článek naleznete zde: DLK.doc (38 KB)
Exercise induced collapse - EIC
dědičnost : autozomálně recesivní
genetický test : ano, pro Evropu německý Laboklin (D) - ODKAZ ZDE
výskyt: 3-5% postižených, 30 - 40% přenašečů
Progresivní atrofie sítnice - prcd-PRA
dědičnost : autozomálně recesivní
genetický test: ano, americká laboratoř OptiGen - ODKAZ ZDE
výskyt: 3% postižených, 21% přenašečů
výskyt: vzácně, vyskytuje se zejména u tzv. trialových linií
genetický test: ano, německý Laboklin - ODKAZ ZDE , nebo francouzská Alford School of veterinary Medicin - ODKAZ ZDE
celý článek naleznete zde: CNM.doc (36 KB)
genetický test: ano, německý Laboklin - ODKAZ ZDE , nebo francouzská Alford School of veterinary Medicin - ODKAZ ZDE
celý článek naleznete zde: CNM.doc (36 KB)
Hereditary nasal parakeratosis - HNPK, tzv. Suchý nos
dědičnost. autozomálně recesivní
výskyt: cca 10% přenašečů v populaci
genetický test: ano, německý Laboklin
Defekt se projevuje tvorbou strupů, krust a prasklin na nose postiženého psa, v těžkých případech i na tlapkách.
Cataracta + další defekty očí
Dalším nejčastějším problémem je cataracta, šedý zákal, kdy dochází k zakalení čočky a tím k zhoršení zraku psa. K Genetický test zatím neexistuje, takže defekt je možné odhalit pouze pravidelným očním vyšetřením. Vzácněji se pak vyskytují další oční defekty, s větším či menším vlivem na kvalitu zraku. Aby nedocházelo k jejich šíření v populaci, měl by každý chovný pes nejméně jedenkrát ročně podstoupit oftalmologické vyšetření, fena potom před každým krytím. Oční certifikát starší než jeden rok nemá již skoro žádnou vypovídací hodnotu, neboť některá oční onemocnění se projeví až v průběhu života, často vě věku 4 - 5 let.
Všechny články lze kopírovat či uveřejňovat pouze s uvedením autora Mgr. Petra Otevřelová a odkazem www.riverdance.wbs.cz